Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak toto bylo teda fakt rychlý. Ještě před pár dny jsem neměl o existenci této kapely ani ponětí. Pak stačil rychlý sken nedávno vyšlých nahrávek, katalog Relapse records a zběžný náhled na žánrové zaměření a už jsem byl lapen. Vydavatelem avizovaná škatulka „Hardcore, metal & goth“ se však nakonec ukázala být lehce zavádějící. Tedy až na ten goth. Toho si v muzice FINAL GASP užijeme více, než dost. A nakonec vlastně dojde i na metal a o něco méně pak na hardcore.
Že z toho nejste moc moudří? Ono je to v podstatě celkem prosté. Americká kapela se zhlédla v post-punkové muzice, respektive v její podobě definované přelomem 70-tých a 80-tých let minulého století. Ta slouží jako pevný opěrný bod, kolem kterého se točí vše ostatní. Na laciné retro přehrané 1:1 a opatřené pouze modernější produkcí však rovnou zapomeňte. Na to je obsah „Mourning Moon“ až příliš ovlivněm i následným a mnohem pozdějším děním na hudební scéně.
Ano, právě tady přichází řada na onen v úvodu zmiňovaný metal. Takže základní stavební kámen v podobě post-punku a gotického rocku je ještě masivně vystužen hutným kovovým zvukem a mnohem variabilnější rytmikou, než nabízely původní generace obou osmdesátkových rockových (sub)žánrů. Zkuste si představit, že se BAUHAUS rozpadli o něco později, a to až poté, co vydali svoji zaručeně poslední desku, silně ovlivněnou nástupem thrash metalu. Stačí? Anebo... Koho mi to jen ta titulní skladba připomíná?
Že je „Mourning Moon“ labelem lehce nahypovaná a zároveň dost ambiciozní nahrávka dokazuje nejen video ke stejnojmenné skladbě, ale i její provedení. Stačí se zaposlouchat do velice nenápadného, jemného, avšak přesto zcela zřetelného klávesového podkresu. Ten rejstřík! Přesně takhle to měl nazvučené Jaz Coleman někdy kolem poloviny osmdesátých len na albu „Night Time“. A vůbec celá píseň zní jako nějaký hodně věrný a přitvzený cover KILLING JOKE. Pocta legendě anebo vykrádačka? Osobně se kloním k tomu prvnímu, neboť v tom druhém případě by se jednalo o krádež za bílého dne a před plnou ulicí, protože zde se nikdo ani nenamáhal cokoliv maskovat. No a nejlepší (anebo snad nejhorší?) na tom celém je, že ta skladba se skutečně povedla.
Ovšem album jako celek zas tak úplně nesymbolizuje. Evidentně poslouží spíše jako singlová vábnička, proti které zbytek nahrávky působí přeci jen ještě ostřeji a živelněji. Živelnost mě napadla prakticky ihned během prvního poslechu. Ač je nahrávka produkčně ošetřena slušně;dynamiku už neřeším, leč není to úplně nejhorší, a se snahou udržet celek na uzdě, působí velmi divokým a nespoutaným dojmem. Nahallované vokály, kytary dunící ze všech stran a bublající basa dotváří nefalšovanou atmosféru doby, kdy týpkům v roztodivných oblečcích přestaly stačit tři punkové akordy.
Schopnost navodit atmosféru čásů minulých a vypomoct si přitom metodami zdánlivě v protikladu s původním záměrem, patří jednoznačně k hlavním devizám albové prvotiny skupiny z Bostonu. Těžko se rozhodnout, jestli máme co dělat s moderní verzí post-punkové horečky anebo s těžkotonážní goth-metalovou nahrávkou, která se akorát nechává ovlivnit jemnějšími formami hudebních sfér, souvisejících s pojmem „goth“. FINAL GASP to na nás válí mistrně. Ovšem vinit je z vypočítavosti lze jen těžko, když detaily s celkem perfektně ladí a když album zní tak přesvědčivě, sebevědomě a přitom zároveň úpřímně a především nezkroceně. A hlavně – má opravdu atmosféru! Temnou, melancholickou a beznadějnou. Přesně takovou, jakou by měla nahrávka kombinující výšeuvedené žánry obsahovat.
Metalový post-punk anebo post-punkový metal? FINAL GASP na svém debutovém albu velice šikovně kombinují historii a současnost a to ještě navíc korunují skvělou gotickou atmosférou.
8,5 / 10
Skladby
1. Climax Infinity
2. Homebound
3. Botched Ritual
4. Frozen Glare
5. Seize
6. Blood and Sulfur
7. Mourning Moon
[video] 8. Unnatural Law
9. 14 Gates
10. Temptation
11. The Vanishing
12. Rows Of Heaven
[video]
Diskografie
Mourning Moon (2023) Haunting Whisper (EP) (2021)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 22. září 2023 Vydavatel: Relapse Records
Tak tomu říkám povedený debut! Tomuto prohrabování se v post-punkové a gothic-rockové zasmušilosti rozhodně nechybí patřičný retro šmrnc, vetší než malá dávka temnoty a nepopíratelný cit pro podobnou muziku. Třesu!
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.